Pravidelně vám odborníci z našeho týmu přinášejí výběr doporučení a postřehů týkajících se environmentální a společenské odpovědnosti. Ať už se jedná o lákavou knihu, zajímavý článek, projekt podporující skvělou věc nebo užitečný nástroj, podělíme se s vámi o naše myšlenky a proč je pro nás toto konkrétní téma důležité.
Dejte nám vědět, co si o našich tipech myslíte, případně co byste nám sami doporučili - budeme rádi, když se s námi o své nápady podělíte.
I v létě se na cestách snažím vybírat podniky, které podporují lokální zemědělce a zpracovatele. Ráda se nechám inspirovat konceptem farm-to-table, kde je původ surovin i přístup k přípravě jídla transparentní a ohleduplný.
Letos mám pár tipů na místa, která stojí za zastávku: restaurace Sůl a řepa ve Strakonicích, která staví na sezónní nabídce a spolupráci s farmáři z okolí. Dále restaurace U Štěpána na Šumavě, kde připravují jídla z masa z vlastního malého chovu. Na Vysočině pak plánuju navštívit Mitrovsky Angus, kde se vaří z hovězího z pastevního chovu s důrazem na regenerativní zemědělství.
Chtěla bych se také podívat na statek Svobodné hory, kde pěstují zeleninu a květiny s důrazem na biodiverzitu a zdraví půdy, a podpořit bio bezovou farmu v Křížově, která se po chemickém přestřiku z vedlejšího pole dostala do těžké situace.
Nemám moc čas koukat na televizi a když už čas a chuť něco zhlédnout mám, máloco mě zaujme natolik, abych si to opravdu pustila a třeba se k tomu další večer vrátila. Nicméně moc doporučuji dokumentární sérii z produkce České televize s názvem Potížistky, která je o „ženách, které se nebojí dělat potíže a mužích, kteří jim fandí“. Potížemi je myšleno například to, když chtěly ženy studovat, mít právo se rozvést, nebo se jen rozhodly nemít děti a upřednostnit kariéru. Každý ze sedmi patnáctiminutových dílů reflektuje jedno téma z české společnosti, a to porovnáním příběhů historických i současných osobností. Co má společného jedna z prvních českých lékařek, Anna Bayerová, a současná vědkyně a chiruržka Barbora East? Vizuálně a hlavně obsahově velmi povedené série, která ukazuje, že rovnost, o kterou feminismus usiluje, je win-win pro všechny. Celá série je ke shlédnutí v iVysílání zde (bohužel jen v češtině): https://www.ceskatelevize.cz/porady/15859651488-potizistky/
I když léto nepatří mezi moje nejoblíbenější roční období, miluju možnost trávit čas venku, včetně pozdních večerů. V tomto období si nejvíc užívám pobyt na čerstvém vzduchu a v přírodě obecně – je to zdarma, dodává to energii a prospívá nám všem. Školní prázdniny trvají celé dva měsíce, a i když nám pomáhají prarodiče, stále je dost času, aby bylo jedno dítě zabavené. V létě si užíváme pikniky a večeře v přírodě, procházky v lese a výšlapy do hor. Jednou z našich nejoblíbenějších společných aktivit je péct nektarinkový koláč (nebo jiné ovocné dobroty, například ovocné knedlíky) – je to jednoduché, sladké a u nás doma vždy rychle zmizí. Nektarinky jsou právě v sezóně a hojnost místního letního ovoce je jedna z věcí, které na tomto období mám nejradši. Výběr místních produktů nejen podporuje farmáře v okolí, ale také pomáhá snižovat počet kilometrů, které jídlo urazí, a množství obalového odpadu. Čerstvý vzduch, sezónní ovoce a zelenina a vědomý životní styl nám pomáhají zpomalit a užívat si léto v klidu a s větší péčí o svět kolem nás.
"Nemám čas, sním si to u počítače." Kolikrát tuto větu slyšíte kolem sebe? Já bohužel poměrně často nejednou jsem sama její autorkou. Jíst před monitorem může působit produktivně, ale z dlouhodobého hlediska to není zdravé ani pro tělo, ani pro psychiku. Když jíme ve stresu nebo rozptýlení (například při čtení e-mailů), tělo zůstává v režimu fight or flight místo aby přeplo do rest and digest. Navíc v takové chvíli hůř vnímáme signály sytosti – a často sníme víc, než potřebujeme. Dala jsem si proto jednoduchý závazek: jídlo vždy bez obrazovky. A když to jen trochu jde, přidám krátkou procházku. Nabízí se využít možnost oběda v restauraci, ale to není vždy nejvhodnější řešení. Ale i oběd přinesený z domova si můžete sníst venku nebo v kuchyňce s kolegy a spojit to s malou procházkou, třeba jen kolem bloku. Pohyb po jídle pomáhá tělu lépe regulovat hladinu glukózy v krvi, podpoří trávení a zároveň osvěží mozek. Navíc působí jako prevence bolestí zad a celkové únavy. Work-life balance totiž není jen o hranicích mezi prací a životem, ale o malých volbách, které přinášejí rovnováhu do každého dne.
Udržitelnost pro mě neznamená dělat složitá rozhodnutí nebo zásadně měnit život. Spíše jde o to, zamyslet se nad tím, co skutečně potřebuji. Začátkem roku mě začal bavit minimalismus, takže jsem pravidelně procházel svoje věci a ty, které už nepoužívám, posílal dál. Překvapilo mě, jak moc to pomůže nejen k většímu pořádku doma, ale i k čistší hlavě. Stačí pár dní/týdnů a člověk hned pocítí, jak se prostor i myšlení změní.
Jedna věc, ke které jsem se osobně zavázala, je podpora místních farmářů a snižování plýtvání potravinami tím, že nakupuji na pražských farmářských trzích, jako je Náplavka nebo Jiřák, a nosím si s sebou vlastní znovupoužitelné nádoby a tašky. Je to malá změna, ale pomáhá omezit odpad z obalů a podpořit udržitelné regionální zemědělství. Také si lépe plánuji jídla, abych nemusela vyhazovat potraviny - zbylé porce využívám na oběd a zeleninové odřezky často skončí v domácím vývaru.
Nedávno se na internetu znovu objevila zpráva o houbě z Amazonie, která dokáže rozložit plasty – jako by šlo o převratný objev. Ve skutečnosti však byla popsána už před více než 13 lety a žádná plastová revoluce se zatím nekonala. Podobných organismů bylo objeveno více, ale jejich schopnost rozkládat plasty je zatím příliš pomalá pro praktické využití. Naději vkládáme do rozvíjejícího se oboru bioremediace, tedy využívání mikroorganismů k odbourávání znečištění. Průlom přišel s bakteriemi Ideonella sakaiensis, které umí rozkládat PET, a firmy jako Carbios dokázaly pomocí genetického inženýrství tento proces výrazně urychlit. Přesto továrna na biorecyklaci stále nestojí – projekt naráží na nedostatek financí i regulační a technologické výzvy. A i když se o těchto technologiích mluví jako o čistých řešeních, často přehlížíme vedlejší ekologické dopady, které může nasazení geneticky upravených organismů přinést.
Tento příběh vystihuje dvě základní dilemata současnosti: toužíme po rychlých a jednoduchých řešeních složitých problémů, ale nejsme ochotni akceptovat jejich složitost, náklady či potřebu systémové změny. A zároveň platí, že i ty nejnadějnější ekologické inovace zůstávají často bez větší podpory, dokud nenabídnou ziskový model. Pokud chceme opravdu řešit environmentální krizi, musíme být ochotni investovat i do „neatraktivních“ řešení, která jdou k jádru problému – a uznat, že technická řešení sama o sobě nestačí. Skutečná změna nezačíná v laboratoři, ale v tom, jak přemýšlíme o problémech, které jsme si sami způsobili.